Kdy jste se poprvé dostal do Afriky?

Poprvé jsem byl v Africe v roce 1973, přestože jsem se narodil až v lednu 1974. Moje maminka totiž dostala jako odměnu za maturitu zájezd do Egypta a v té době byla už těhotná. Opravdu poprvé jsem se na černý kontinent dostal v létě roku 1999. Jednalo se o rodinnou dovolenou v Tunisku. Se skupinou Italů jsem se vydal na dva dny na Saharu a v jedné vesnici u hranic s Alžírskem nastal můj pomyslný přerod z dovolenkáře v cestovatele. Od té doby jsem se již snažil cestovat sám neorganizovaně, což během let přerostlo v takzvaný Cestovatelský koncept Popelka. Prostě čekám, co mě kdy pomyslně na cestě cvrnkne do nosu. Mé cesty jsou bez plánů a bez očekávání. Snažím se, abych byl něco jako nepopsaný papír, na který začnu psát teprve v momentě, kdy vstoupím na území nové neznámé země.

Co se Vám na Africe líbí?

Miluju na ní, že i když absolvuju několikahodinový let, stále jsem ve stejném či podobném časovém pásmu a nemusím tak řešit jet-lag. To je veliká výhoda Afriky. Jinak je to kontinent, který si člověk buď zamiluje, nebo se tam už nikdy víc nechce vrátit. Je sirově opravdová a každý to nemusí být schopný přijmout. Někomu může přijít odporná a páchnoucí. Kdo si ji však zamiluje, ten naopak bude vždy tvrdit, že voní a je nádherná. Na vše nepochopitelné “evropskou” optikou života je krásná odpověď – TIA (This Is Africa). Komu v Africe nestačí toto rčení jako odpověď prakticky na vše, ten snad ani na tomto báječném kontinentu nemá co dělat. Trápí se pak on i Afričané v jeho okolí.

 

Kterou africkou zemi jste si oblíbil nejvíc?

Každá ze zemí, které jsem procestoval, měla něco do sebe. Není jednoduché rozhodnout se pouze pro jednu. Napadá mě třeba Rwanda, Komorské ostrovy nebo má poslední cesta do Maroka. Toto mé třetí africké království mě velice mile překvapilo. Navíc jsem po letech zkompletoval sbírku všech tří afrických království po Lesothu a Svazijsku.

Co Vás na Maroku mile překvapilo?

Jednoznačně kuchyně. Mám kontinenty rozdělené podle toho, zda se na nich po... nebo nepo... z konzumace masa. Afrika je na listině, kde se z jakéhokoliv masa po…

Maroko bylo mou sedmnáctou africkou destinací a poprvé jsem mohl jíst vše. I maso bez následných obtíží se zažíváním. Byl jsem velice rád, protože takový tajine je veliká pochoutka a mrzelo by mě, kdybych musel konzumovat pouze vegetariánskou verzi. Jakmile jsem přežil maso jako součást tajine, troufl jsem si i na jakékoli jiné maso na ulici. To dělám běžně v Jižní Americe a vždy je to bez problémů. V Africe to až na Maroko dopadlo vždy neslavně...

Vyzkoušel jste nějaké místní speciality?

Přiznám se, že nejsem žádný velký gurmán. Na cestách je pro mě jídlo často pouze zdržením nebo prostým doplněním “pohonných” látek. Spíše si pamatuju, kde mi bylo zle po konzumaci masa než abych si vybavil, co mi kde chutnalo. V Africe si žádnou specialitu, která by mě nadchla, nevybavím, snad jen banánové placky. Vzpomínám si i na džus z plodů baobabu. Bylo to takové kyselé a nedobré, ovšem údajně velice zdravé. A neprohnalo mě to, takže jsem to kvitoval s povděkem. Co si v Africe užívám nejvíce je čerstvé ovoce. Není to příliš, ale aspoň něco. Uznávám, že to pro Afriku nevyznívá příliš dobře. Třeba z Asie nebo z Latinské Ameriky by toho byla spousta. Tam se často vyloženě těším i kvůli jídlu.

Jaký byl Váš nejlepší a nejhorší zážitek z cest do Afriky? Zažil jste tam něco dramatického?

Já beru všechno jako zážitek, obzvláště v Africe. Nerozlišuji mezi špatným a dobrým, pro mě je všechno zážitek. I to, když mě v Tunisku okradl kapsář. To je ostatně asi to jediné z množiny takzvaných špatných zážitků nebo jak to lidé, kteří toto rozlišují, vlastně nazývají. I když jsme uvízli uprostřed keňské savany a hrozil útok lvů nebo jiných nebezpečných zvířat, byla to paráda. Tohle člověk doma těžko zažije.

Tehdy jsme měli auto s najatým řidičem a několik dní jezdili po Keni. Celé dva dny pak po národním parku Masai Mara. Jenomže při projíždění vyschlým řečištěm jsme zapadli do bahna. Snažili jsme se tedy vlastními silami vyprostit z pasti. Já jsem měl za úkol pouze sledovat a hlídat okolí. Vyprahlá savana má totiž stejnou barvu jako lvi. Tyto šelmy jsou navíc velmi rychlé a dokážou skočit snad až sedm nebo devět metrů do dálky. Při takové rychlosti není čas ani na otevírání dveří, ani na varování o několika slovech. Domluvil jsem se tedy s ostatními, že v případě ohrožení pouze zařvu : “Teď nebo hned!” A oni hned naskočí otevřenými okénky zpátky do auta. Naštěstí jsem zařvat nemusel. Vyprostit náš džíp z bahna se však nepodařilo a my jsme prostě museli čekat, až někdo pojede kolemAsi za hodinu projížděl kolem vyschlým brodem Land Rover s navijákem. Řidič ihned vyskočil a začal nás vyprošťovat. V džípu měl malou skupinku Američanů a jedna slečna se rozhodla jít vyčůrat. Když tato potřeba přišla předtím na nás, močili jsme na kola našeho vozidla a hlavu měli téměř otočenou dozadu. A i při močení, prostata neprostata, stále hrozil můj výkřik „teď nebo hned“ a následný okamžitý skok do auta. Stud americké slečny z představy, že by ji nějaký muž viděl, byl zřejmě silnější, než její pud sebezáchovy. Vydala se konat svou malou potřebu do křoví vzdáleného více jak sto metrů od obou stojících vozidel. Na mé varování o lvech vůbec nereagovala a já jsem se s ní nechtěl dohadovat. Tak jsem jen upozornil řidiče jejího vozidla. Okamžitě za ní vyběhl a pantomima jeho gest jasně signalizovala něco o tom, jestli se nezbláznila nebo jestli jí přestal být život milý.

Většina těch krásných okamžiků v Africe byla spojena se setkáním s divokou zvěří v jejím přirozeném prostředí. Za ta léta jsem se naučil, že je potřeba mít rozhodně respekt, ovšem je na škodu jak příliš velká suverenita, tak i přílišná vystrašenost. Ať už jde o život nebo ne, vždy je nejlepší zlatá střední cesta.

Úplně nejvíce se mi líbilo setkání s horskými gorilami v horách ve Rwandě. Než se tento sen stal skutečností, snil jsem o tom dvacet let. Samec horské gorily váží stejně jako lev přes dva metráky. Na rozdíl od krále zvířat však na mě působil neškodným dojmem. Nejraději bych si vedle něj sedl do kopřiv a přátelsky ho objal okolo ramen. Z goril vůbec nešel strach, právě naopak. Měl jsem chuť se s nimi jít pomuchlovat, což mi pochopitelně ranger okamžitě rozmluvil. Zaplaceno jsme měli hodinu čistého času s tlupou goril. V roce 2010 to vyšlo na 500 dolarů na osobu, dnes to bude už možná dvojnásobek. Kromě fotografování a natáčení jsem se nejčastěji pouze díval. Kochal jsem se pohledy na jejich klidné přežvykování bodláčí a fascinovala mě mimika jejich obličejů. Dala se z nich vyčíst jejich nálada a rozpoložení. Jsou nám lidem tak podobní, že jsem je nepovažoval snad už ani za zvířata, ale za neuvěřitelné bytosti, které jsou pouze trochu ochlupenější než my. Měl jsem pocit, že kdyby promluvily, že bych z toho snad nebyl ani příliš překvapený...

Řešil jste během cest do Afriky nějakou tropickou nemoc?

Kromě zažívacích problémů mě Afrika naštěstí ušetřila. Různé horečky a křeče jsem si vytrpěl na jiných kontinentech. V Africe díky Bohu ne. Nijak zvlášť to však neřeším. Nemoc beru jako intimní signál, že dělám něco špatně. Jsem tedy rád, že v Africe příliš “nechybuju”.

Je ještě nějaká země v Africe, kterou byste chtěl navštívit?

Proč ne všechny? Klidně. Ovšem jako plán to nemám, pokud mi to život přinese, tak to bude fajn, pokud ne, vůbec nic se nestane. Ovšem vzhledem k tomu, že v Jižní Americe už mi chybí ke kompletnímu kontinentu poslední země (Ekvádor), tak jsem rád, že Afrika má tolik států. Bude totiž postaráno o zábavu ještě na dlouhá léta. Navíc mám v záloze i další kontinenty.

Autor fotografií: Mart Eslem

Více o Martu Eslemovi najdete na jeho webových stránkách www.marteslem.cz.