Joseph „Njoro“ Njoroge patřil mezi vyhlášené kriminální živly v keňském hlavním městě Nairobi. Lidé nad ním již zlomili hůl a vyhýbali se mu obloukem. Zatracovali ho. Diskriminovali. Měli z něj strach. Přitom on byl opuštěné dítě ulice, které potřebovalo hlavně lásku. Potřebovalo vědět, že někomu na něm záleží.

A jak se vlastně ocitl na ulici? Joseph žil do svých sedmi let s matkou, která propadla závislosti na alkoholu. Ona i její muži Josepha psychicky i fyzicky týrali. Nedávali mu najíst, neposílali ho do školy. Surové bití páskem bylo na denním pořádku. Joseph už to nemohl dál vydržet a utekl na ulici. Doufal, že by to tam snad mohlo být lepší. Jenomže si vůbec nedovedl představit, co ho čeká. Zažil znásilnění i lynčování. Věci, o nichž by dítě nemělo ani vědět, že existují.

Čichání lepidla, nejdostupnější drogy v Keni, mu vždy pomohlo alespoň na chvíli uniknout strašné realitě. Jako zázrakem však potkal člověka, který mu pomohl. A Joseph se později rozhodl, že onu pomoc pošle dál a založil centrum pro děti ulice, kde se stará o chlapce, kteří by bez jeho pomoci živořili na ulici stejně tak jako kdysi on. V centru pro děti ulice bydlí společně i se svou ženou a malou dcerkou.

Joseph je mimo jiné i hlavní hrdina mé knihy Nezlomný, v níž jsem sepsala jeho příběh. Kniha vyšla i v Keni v anglickém překladu pod názvem Unbreakable. A v současné sobě se připravuje její německý překlad. A já vám dnes přináším dlouho slibovaný rozhovor s Josephem.

Josephe, jak se ti daří?

Mám se dobře, děkuji.

A jak se má tvá rodina a kolik let je tvé dcerce?

Také dobře. Dcerce je teď sedm let.

Jsi spokojený s prodeji knihy Nezlomný – Unbreakable v Keni?

Ano, myslím si, že to plní svůj účel. Řekl bych, že chování veřejnosti k dětem ulice se pomalu mění. Lidé si jich víc všímají a méně je diskriminují. Lidé po přečtení knihy věří, že když děti z ulice dostanou příležitost, tak se dokážou změnit.

O kolik kluků se nyní v centru staráš?

O 146 chlapců ve věku od 8 do 25 let.

Je centrum stále na stejném místě?

Prozatím ano, ale podařilo se nám získat větší pozemek a v budoucnu bychom se tam rádi přestěhovali.

A jak se centru daří?

Dobře, ale občas bojujeme s problémy. Ale to asi každý.

Má centrum nějaký příjem, který generuje pravidelné finance?

Zatím jenom prodej knihy Nezlomný a prodej triček s logem centra.

Chodíš stále na ulici hledat nové děti ulice?

Ano, věnuji se tomu pravidelně. Dětí na ulici je v Keni bohužel stále mnoho.

Jak si v centru zvykají?

Snaží se, co mohou a já využívám své zkušenosti ze života na ulici, abych jim to co nejvíce usnadnil.

Jaký je jejich denní program?

Ve všední dny chodí kluci do školy, pomáhají s úklidem a vařením, sportují a rozvíjejí své talenty. O víkendu pak i do kostela.

A nyní mám pro tebe několik otázek od čtenářů tvého příběhu.

Co bylo to zásadní, co ti pomohlo se odrazit ode dna a dospět až k takové míře důvěry v život a k takové míře sebedůvěry, že dokážeš být oporou pro druhé?

Byli to hlavně lidé, kteří ve mně věřili a ukázali mi, že láska opravdu existuje. Díky nim se mi podařilo změnit.

Co na tebe nejvíc zapůsobilo, když jsi v Evropě vystoupil z letadla? Jaký byl tvůj první dojem?

Že je to úžasné, že se mi to podařilo! A že musím se svou prací pokračovat i dál a co nejintenzivněji. Byl jsem za to neuvěřitelně vděčný.

Je policie k dětem ulice opravdu tak krutá? Z knihy vyznělo, že stát s těmito dětmi moc slitování nemá.

Bohužel je to pravda. Policie nemá s dětmi ulice vůbec žádné slitování, pro stát jsou děti ulice naprosto bezcenné.

Pomáhá tvé centrum také klukům zajistit další vzdělání po základní škole a pomáhá jim po škole najít práci a osamostatnit se?

Ano, snažíme se jim být co nejvíce nápomocní. Pomáháme jim zajistit další vzdělávání i najít práci. Zejména prostřednictvím přátel našeho centra. Několik kluků, kteří dostudovali, již pracuje, někteří se rozhodli dělat dobrovolníky v našem centru.

Jak jsi v centru slavil s dětmi Vánoce a Silvestr?

Chodili jsme do kostela a modlili se. Pro chlapce jsme uvařili skvělé jídlo – maso, ugali, chapati, sukuma wiki a další pochoutky, kterých se jim moc nedostávalo a o kterých jenom snili. Také měli hodně sportovních aktivit jako například plavání. Na Silvestra jsme dělali malý ohňostroj.

Předpokládám, že v centru se alkohol kvůli dětem netoleruje, ale jak je to se vztahem k alkoholu v běžné společnosti? Je v Keni člověk, který nepije, považován za divného?

Nestaráme se o to, jak bere alkohol keňská společnost, u nás v centru je konzumace alkoholu zakázaná. Pravdou je, že  v některých keňských regionech jsou lidé, kteří nepijí, považováni za divné.

Co bylo prvotním impulsem ke změně k lepšímu ve tvém životě?

Důvěra Dr. Muliho, který mi v jeho centru pro děti ulice dal šanci na lepší život.

Jak se cítíš jako hrdina knihy?

Jsem šťastný, protože vidím, že kniha mění přístup místních lidí k dětem ulice.

Máš ty nebo tvá žena kromě práce v centru i jinou práci? Co vás živí?

Při tak velkém počtu dětí, o které se v centru nyní staráme, se už nestíhám věnovat jiné práci. Ani má žena. Všichni jsme živi z toho, co dostaneme od lidí. Ale na náš skromný život to stačí.

Kolik máš sourozenců, jak se jmenují, kde žijí a co dělají?

Mám tři sourozence. Jmenují se EVANSON WANYOIKE, MONICAH WAIRIMU AND HIRRAM MWANGI. Všichni žijí a pracují v Nairobi. Evanson je obchodník, Monicah prodává ovoce a zeleninu a Hirram pracuje jako svářeč a montér.

Děkuji moc Josephovi za rozhovor a přeji jemu i celé jeho početné rodině hodně štěstí. A pokud jste ještě nečetli knihu o jeho životě, pořiďte si ji nyní za akční cenu 199 Kč místo běžných 269 Kč.

Úvodní foto a fotky dětí ulice: Tomáš Kroulík

Další fotky: Archiv Josepha Njorogeho

Ukázka z knihy Nezlomný

Nedaleko silnice Nandi Road, Eldoret

Joseph vyšel z parku a přešel prázdnou ulici. Kolem panovalo děsivé ticho a černá tma. Ztěžka dýchal a kolena měl jako z gumy. Našlapoval tak tiše, jak jen dokázal, a v náruči k sobě pevně tiskl balení toustového chleba. Hlad ho úplně přešel.

Na rohu spatřil v bledém světle měsíce tmavozelený odpadkový koš. Když zjistil, že je téměř vysypaný, neváhal a zalezl do něj. Po dlouhé době si připadal v bezpečí. Neobjeví se tu ani matka, ani žádný její muž, který by ho mlátil koženým páskem. Byl tak otupělý, že už nevnímal ani zápach odpadků. Hlava mu ztěžkla starostmi a zoufalstvím.

Co jen budu dělat? Jak jsem mohl dopustit, že Melody zmizela? A pak i Ryan… Copak se s šelmičkou stalo? Co když jí někdo ublížil? Chudinka je někde sama ve tmě. Co si jenom počne? Je to všechno moje vina. Kdybych nepřišel s nápadem utéct z domova, nic by se jí nestalo. Jenže jsem byl sobecký a myslel jsem jen na sebe. A ona teď chudinka někde trpí. Šelmičko moje, tak moc mi chybíš. Mrzí mě, že jsem tě zradil a nedodržel svůj slib. Během jednoho dne na ulici jsem přišel o sestřičku i o bráchu. Co se asi stane další dny? přemítal, když se mlčky krčil v odpadkovém koši. Po tvářích se mu koulely velké slzy.

Za několik hodin měl z jedné polohy ztuhlé celé tělo, ale nemohl ji změnit. V koši nebylo dost místa a také se bál, že ho někdo zaslechne. Brněla ho chodidla, přestával cítit nohy a záda ho tlačila. Mělce dýchal, aby vystačil s prostorem. Na ruce mu přibyl další šrám od toho, jak pevně se opíral o vnitřek koše. Jaký má smysl být úplně sám? Pro co budu žít? Pro koho? Nejradši bych umřel, přemítal. Starosti, strach a beznaděj mu nedovolily spát. Temná noc mu připadala nekonečná. Joseph se rozplakal a brečel až do úplného vyčerpání. Otřásal se vzlyky a dlaní si zakrýval ústa, aby ho nikdo neslyšel. Tiché zoufalství bylo jen jeho. Nebyl už nikdo, kdo by mu pomohl, pohladil ho, uklidnil, že to bude dobré. Neexistoval nikdo, kdo by ho láskyplně objal a postaral se o něj. Tu noc zestárl o několik desítek let a z malého dítěte se stal dospělým člověkem. Hlavu mu zaplnily tisíce otázek, ale na žádnou z nich neznal odpověď. Netušil, co s ním bude dál a jestli se ještě někdy potká se svými sourozenci. Nedovedl si představit, jak přežije na ulici sám bez jakýchkoliv zkušeností a bez staršího Ryana. Kde si sežene jídlo a kde bude spát. Noční město nebylo místem pro děti. Jedno ale věděl jistě. K matce se už vrátit nemohl. A stejně nechtěl. Na chvíli zavřu oči a třeba se ráno neprobudím, pomyslel si, než chvíli před svítáním konečně usnul.

Probudila ho obrovská dutá rána. Vmžiku otevřel oči a zmateně se snažil zjistit, co se děje. Než se vzpamatoval, octl se vzhůru nohama a vzápětí tvrdě dopadl na hliněnou zem. Dlaní si zastínil oči, protože ho do nich udeřilo prudké denní světlo. Zřejmě usnul. Jenže neumřel a znovu se probudil do dalšího osamoceného dne. Tolik doufal, že se to nestane. Nikdy si víc nepřál zemřít. Přišel o všechny, které měl rád. O jediné dva lidi, kteří dávali smysl jeho marnému životu. O Melody a Ryana. Bez nich nebude nic jako dřív. Cokoliv ztratilo význam.

„Špíno jedna, vypadni odsud,“ ozval se nad ním hluboký mužský hlas a vzápětí ucítil, jak se mu mužova těžká kožená bota otiskla do žeber a odhodila ho o půl metru dál.

Praštil se do nosu a do pusy mu stékala teplá krev. V jedné ruce svíral toustový chleba a do dlouhého rukávu u druhé ruky si utíral nos. Proud krve se nezastavoval a Joseph cítil v ústech její hořkosladkou chuť. Špínu na mikině překryla tmavočervená krev. Po tom, co muž odešel, se Joseph pokusil postavit, ale vyhladovělé tělo zmítající se bolestí a únavou ho neposlouchalo. Střídavě se plazil nebo lezl po čtyřech a zanechával za sebou rudou stopu.

„Tafadhali, prosím, mám hlad,“ mumlal a se zdviženou rukou prosil o pomoc. Marně. Kolemjdoucí lidé se mu vyhýbali. Někdy na něj dokonce šlápli a bez omluvy pokračovali dál. Nikdo se ho nezeptal, jestli je v pořádku. Nikdo mu nepomohl vstát. Jako by nebyl malé dítě. S hořkostí pochopil, že ho nepovažují za člověka. Jen za jakýsi odporný plevel, který patří na skládku.