Román z afrického prostředí se píše různě. Někdy naprosto lehce. Někdy zoufale těžce. Kolikrát píšu do půl jedné do rána, protože mi to jde a přijde mi škoda jít spát. A to i když vím, že bych měla, protože mé děti vstávají ráno velmi brzy. Někdy však vysedávám u počítače, pozoruji blikající kurzor a nejsem schopná napsat ani několik kloudných vět. Ale to všechno k tvorbě knih patří.
Napínavý příběh i osvěta
Pokaždé se snažím, aby v knize kromě napínavého příběhu byla i osvěta týkající se určitého tématu. V románech Nezlomný a Děti nikoho to byla problematika keňských dětí ulice. V románu Bouře nad savanou jste se mohli dočíst o Mungiki, zakázané keňské sektě. Očarovaná ukázala až téměř neuvěřitelný svět afrického čarodějnictví. Ve Svítání nad savanou jste se seznámili s prací organizace Veterináři bez hranic. A Smrtící byznys ukázal, jak velký a nebezpečný problém jsou falešné léky, které se dováží z Číny do afrických zemí. A nejen tam.
Obchodníci s dětmi
Minulý rok jsem začala pracovat na románu Obchodníci s dětmi (původní pracovní název byl Zloději dětí), jehož hlavním tématem jsou nelegální adopce. Kniha se bude odehrávat v Keni, v Nigérii a okrajově na Zanzibaru. Obchodníci s dětmi jsou lidé, kteří se neštítí vůbec ničeho. Unášejí mladé ženy, které nechávají znásilňovat, a když otěhotní a porodí, děti jim vezmou a prodají je jako sirotky na adopce. Obchodníci s dětmi unášejí chudé děti, které žijí s rodiči ve slumech, zavírají je do sirotčinců a poté je vydávají za sirotky vhodné k adopci. Obchodníci s dětmi kradou děti zranitelným matkám z ulice, které se stejně jako lidé ze slumů nemají jak bránit. Pokud jsou to větší děti, které si své rodiče pamatují, tak je obchodníci s dětmi nechávají projít šílenými voodoo rituály, při nichž zavřené v rakvi či pijící zvířecí krev přísahají, že nikomu o své původní rodině nepoví.
Skutečné události
Z výše uvedeného je zřejmé, že i můj nový román bude vycházet ze skutečných událostí, které zakomponuji do napínavého příběhu. Minulý týden jsem na něj podepsala smlouvu. Vlastně to bylo úplně poprvé, kdy jsem podepsala smlouvu, přestože ještě nemám knihu napsanou. Nakladatelství mi smlouvu nabízelo už před Vánoci, ale to jsem se opravdu bála ji podepsat, protože jsem neměla napsanou ještě ani řádku. Nyní už mám sto třicet stran a termín odevzdání v červenci, což mi přijde celkem splnitelné. Kniha vyjde v první polovině listopadu.
Psaní po nocích
Protože mám dvě malé děti, píšu většinou po večerech. Když prckové kolem půl deváté usnou, tak si sedám k počítači. Snažím se psát každý den. I kdyby to bylo jenom pár vět. Přestože mě psaní velmi baví a naplňuje, tak kolikrát jsem po celém dni tak unavená, že už se mi nechce vůbec nic než jít spát. Ale jak říkal jeden můj přítel, mám prostě přísného šéfa, tak si k tomu prostě aspoň na chvíli sednu. Být sám sobě šéfem je někdy těžké, ale to mi naštěstí celkem jde.