Vladana Gomes Adolfo od dětství toužila po Africe, ale všichni ji od toho zrazovali. Vdala se, vychovala dvě dcery a žila běžný život. Ve čtyřiceti letech se rozhodla svůj život od základu změnit a odejít do Afriky. A vy si dnes můžete s touto odvážnou ženou přečíst rozhovor.

Co bylo impulsem k tomu, že jste se ve čtyřiceti letech rozhodla změnit život a odejít do Afriky? Co na to říkala Vaše rodina?

Od dětství mě Afrika lákala a fascinovala. V Praze jsem se seznámila se svým současným manželem, který pochází z Angoly. A díky němu jsem se mohla bez obav a strachu vypravit do Angoly a společně s ním začít žít svůj nový africký život.

Dcery už delší dobu věděly, že se do Afriky chystám, byly samostatné a věděly, že je to můj sen. Rodiče se obávali, měli strach a také hůře snášeli to, že zůstanou sami a nebudou mít možnost mě každý týden navštívit. Nicméně po krátkém čase viděli, jak moc jsem spokojená a šťastná a pomalu se s celou situací smířili.

Afrika byla Vaším dětským snem? Pokud ano, proč jste se tam nevypravila už dříve? Třeba ve dvaceti letech?

V době, kdy jsem vyrůstala a dospívala, byla Afrika něčím vzdáleným, nebezpečným a neznámým. Často jsem slyšela, že jsem hloupá, když sním o něčem takovém. Nenašla jsem nikoho, kdo by sdílel stejnou touhu nebo někoho, kdo by mě podpořil a neměla jsem dost odvahy takto radikálně změnit svůj život. Postupně jsem o tom přestala mluvit a přemýšlet. Žila jsem běžný život, stejný jako mí vrstevníci. Vystudovala jsem střední zahradnickou školu, vdala se a vychovala dvě dcery. Postupem času jsem začala opět přemýšlet nad tím, co vlastně od života chci a začala jsem se vracet ke svému africkému snu.

Proč právě Angola? Láká Vás žít i v jiných afrických zemích?

Manžel je Angolan, proto Angola byla jasná volba. Ráda bych poznala i jiné africké země, ale  Angola mně učarovala a netoužím žít jinde. V Angole máme zázemí, naši firmu a rodinu. Stále Angolu poznávám a s manželem se snažíme postupně navštívit všechny provincie.

Bydlíte ve městě nebo na venkově? V jakých podmínkách?

Bydlíme v hlavním městě Luanda, přesněji na předměstí Luandy v oblasti jménem Sequele. Sequele je nově vystavené sídliště, tak jak ho známe z Evropy. Bydlíme v desátém patře panelového domu, máme televizi, internet, vodu i splachovací záchod. Vařím na plynovém sporáku a do desátého patra jezdím výtahem. Kolem domu máme velkou zahradu, kde nám rostou banány, cukrová třtina, ale třeba i máta.

Jak dlouho tam nyní už žijete a jaké máte zaměstnání?

V Angole již žiji přes pět let, celou dobu s manželem budujeme a rozšiřujeme naši firmu. Hned po našem příletu jsme založili malou manufakturu Charme Natura a stali jsme se tak první angolskou firmou na výrobu přírodní kosmetiky. Podnikání a život zde mě přinutil naučit se portugalsky.

Jaké byly Vaše první dojmy z Angoly? Co Vás tam překvapilo a co naopak zklamalo?

Byla jsem šťastná a spokojená, že jsem v Africe. Snažila jsem se všechno vnímat pozitivně, pochopit, proč jsou věci tak, jak jsou a poznávat angolskou mentalitu a život. Byla jsem nadšená z jejich věčně dobré nálady a fascinovaly mě prodejkyně s plně naloženými lavory s ovocem na hlavách. Měla jsem pocit, že tady se život nikdy nezastaví. Neustále někde někdo pokřikoval, hrála hudba nebo někdo tančil.

Překvapením a zároveň i zklamáním pro mě bylo zjištění, jak moc jsou ovlivnění Evropou. Sehnat tradiční ručně vyráběný produkt z přírodního materiálu, kterého je tady spousta, je téměř nereálné. Trh ovládla Evropa a Čína. Jejich tradiční dřevěné nebo banánové koše, mísy, vařečky i nábytek nahradilo neskutečné množství plastových výrobků. Překvapením pro mě bylo také zjištění, jak moc o sebe ženy pečují, kolik času tráví u kadeřnice, kde si nechávají naplétat vlasy, kolik vlastní paruk, a že večerní róbu použijí pouze jednou.

Jak v Angole místní vnímají bělochy? Žije jich tam hodně?

Jako běloška nejsem v Luandě nijak exotická, protože tu žije spousta bělochů. Běloch tady není ničím výjimečný a respekt si musí zasloužit. Bílá barva kůže nemá v Angole žádný automatický status něčeho výjimečného. Ve vzdálenějších provinciích je to trochu jiné. Tam je běloch vzácnost a těší se větší úctě. Nicméně obecně stále platí, že běloch rovná se bohatý.

Ke konci roku Vám vyjde kniha s názvem Na Afriku zapomeň. Proč právě tento název? Na co se čtenáři mohou v knize těšit?

Na Afriku zapomeň byla častá odpověď mých rodičů na mé plány o životě v Africe. Kniha popisuje mou cestu do Angoly. Mé seznámení s manželem, čím vším jsme si museli projít, čemu všemu jsme museli čelit a odolávat. Ve své knize také popisuji, jak jsem se adaptovala v Angole, seznamovala se s rodinou, jaké byly naše začátky a průběh podnikání, návraty do ČR a odlety zpět do Angoly. Kniha je rovněž plná veselých historek a dramatických chvilek, které mi život v Angole přinesl.