Když se nám podařilo vymanit z područí slonů, kteří nás obklíčili v Národním parku Aberdare, myslela jsem si, že to nejhorší máme už za sebou. Na ten den jsem spala tři hodiny, a tak jsem se těšila, že se cestou do Nairobi trochu prospím. Kdybych jenom tak tušila...
Nepokoje v Keni a hořící barikády
Po tom, co jsme v úterý 16. července 2024 konečně opustili slony a Národní park Aberdare, se mi podařilo usnout. Nebyl to právě kvalitní spánek, ale počítal se. Plánovala jsem, že budu spát celé tři hodiny až do Nairobi, ale člověk míní, a život mění. Vzbudil mě jakýsi rámus. Velmi hlasitý. Donutil mě se probrat. Zamžourala jsem očima. Naše safari dodávka zpomalila na šnečí rychlost a octla v obležení rozdivočených Keňanů. „Mzungu, běloši, zastavte,“ křičeli po nás nepřátelsky a bušili nám pěstmi do chatrných oken, u kterých by stačilo málo, aby je výtržníci otevřeli. Nešla totiž téměř dovřít, natož zavřít. Když jsem si všimla, že na silnici před námi hoří barikády a demonstranti nám hází pod přední kola kameny, aby nás donutili zastavit, tuhla mi hrůzou krev v žilách. Chvíli jsem měla pocit, že to nemůže být realita, že se mi před očima odvíjí nějaký špatný film. Jako první mi v hlavě naskočil výjev nepokojů z filmu Hotel Rwanda. Rychle jsem zavřela oči a znovu je otevřela s nadějí, že se mi to jen zdá. Nezmizelo to. Bylo mi jasné, že pokud se jim podaří nás zastavit, budeme mít zatraceně velký problém. Raději jsem si ani nechtěla domýšlet, co by se potom dělo. Člověk by neřekl, jak několik pouhých vteřin dokáže být tak neuvěřitelně dlouhých. Vtom jsme na levé straně zahlédli čerpací stanici. Řidič prudce stočil volant, aby se vyhnul kamenům blokujícím cestu. Rychle to prokličkoval přes benzínku a ujížděl z města. Napětím jsme ani nedýchali. V ten moment mi prolétlo hlavou, že nad námi nejspíš bděli všichni andělé strážní.
Protesty v Keni
Demonstrace v Keni probíhaly dosud vždy v úterý a ve čtvrtek a bezpečnostní situace v Keni nevypadala příliš dobře. Mladí lidé z generace Z protestovali proti prezidentovi Williamu Rutovi. Nejprve proto, že chtěl podepsat spornou daňovou reformu, která by mimo jiné zvýšila daň na chleba o 16 % a daň na olej na vaření o 25 %. Život v Keni už je i tak pro místní lidi velmi nákladný. A to nejen v hlavním městě Nairobi, kde cca 70 % obyvatel žije v chudinských čtvrtích. Když prezident po nějaké době ustoupil, už nebylo cesty zpátky a generace Z začala z důvodu jeho liknavosti a rovněž vysoké zkorumpovanosti požadovat jeho rezignaci. Ruto se totiž dostal do funkce zejména díky podpoře mladých voličů a právě tito lidé se teď cítí zrazeni. Demonstranti se mobilizují hlavně na sociálních sítích a u jejich příspěvků se nejčastěji objevuje hashtag #rutomustgo (Ruto musí odejít). "Vláda najala kriminálníky, aby rabovali a ubližovali lidem," vysvětloval nám řidič. "Udělala to kvůli tomu, aby si ospravedlnila, že nasadila proti demonstrantům armádu, která používá vodní děla, slzný plyn a ještě střílí do davu ostrými náboji. Přitom generace Z protestovala relativně pokojně." Celková nálada v zemi se nyní od mého předchozího cestování do Keni velmi lišila. Dříve si lidé většinou jenom posteskli, že vláda je zkorumpovaná a u toho to skončilo. Teď proti tomu začali bojovat a myslím si, že je to tak správně. Držím jim palce, ale upřímně bych to raději sledovala z dálky, než to zažila na vlastní kůži.
Bezpečnost v Keni
Bylo úterý, ale už kolem půl osmé večer a konec demonstrací byl ohlášen na šestou hodinu odpolední. Po průjezdu Karatinou bylo jasné, že se to zřejmě vymklo kontrole. Cestou do hlavní metropole jsme měli takových měst několik a navíc jsme ještě museli projet Nairobi, epicentrem demonstrací. Rychle jsem přemýšlela, co udělat. Samozřejmě jsem se bála, protože jsem se za dvacet let cest do Keni do podobné situace naštěstí ještě nedostala, ale pro strach nebyl úplně prostor. „Lehněte si všichni na podlahu a dejte si přes hlavy bundy nebo mikiny,“ řekla jsem všem třem členům naší skupiny a sama jsem udělala totéž. Bylo potřeba se skrýt, aby všichni hned neviděli, že jsou v dodávce čtyři běloši. Za velkými okny se světlými skly jsme byli jako ve výloze. Po setmění jsme svítili samozřejmě ještě víc. „Vytáhněte si všichni pepřáky a připravte si je do ruky,“ dodala jsem, protože už jsem nechtěla riskovat, že bychom se do podobné situace dostali nepřipravení. Potom bylo potřeba zjistit, jak vypadá situace v dalších městech po cestě, a tak jsem se obrátila na nouzovou linku české ambasády. Pan konzul zareagoval velmi rychle a během chvíle mi poslal na WhatsApp scan z Google maps, abychom věděli, kterým místům se vyhnout, a pro všechny případy začal sledovat naši polohu. Bylo to pro mě komplikované. Keňskou sim kartu jsem měla totiž v telefonu, který nebyl můj a neuměla jsem ho pořádně ovládat. Navíc byl téměř vybitý. A když mi konzul napsal, ať si ve WhatsAppu zapnu sledování, vůbec jsem netušila, jak se to dělá. Atmosféra v naší dodávce houstla. Pro odlehčení situace jsem vyprávěla vtipy, na které jsem si vzpomněla. Mezitím jsem sledovala na Google mapách, jestli řidič jede přesně tak, jak nám doporučil český konzul. „Hlavně si pohlídejte, aby odbočil na Southern bypass, na jižní obchvat,“ kladl mi konzul na srdce s tím, že se tomu bude chtít náš keňský řidič vyhnout, protože se jedná o placený úsek. A měl pravdu. Řidič mě v jednom kuse ujišťoval, že to bude ok a konzul mi říkal, že pokud neodbočíme na jižní obchvat, tak budeme mít dost velký problém, protože silnici zablokovali demonstranti a postavili na ní další barikády „A věřte mi, že CBD (pozn. Central Business District – centrum Nairobi) je teď místo, kde byste opravdu nechtěli být,“ dodal. Mám velký strach, poslala jsem konzulovi zprávu přes WhatsApp. Viseli na mě tři lidé, kterým jsem to nemohla říct. Přestože jsem si připadala trapně, tak on byl jediný, komu jsem se s tím mohla svěřit. Odpověď přišla vzápětí a trochu mě uklidnila. Řiďte se tím, co jsem vám řekl, a dostanete se zpátky v pořádku. Potom mě napadla ještě další věc. „Řeknu řidiči, že mu dáme padesát dolarů navíc jen pro něj, když nás doveze v pořádku zpátky, co říkáte?“ navrhla jsem svým spolucestujícím. Věděla jsem, že padesát dolarů bude pro řidiče dostatečně velká motivace. A upřímně, dala bych v té situaci klidně i víc.
Ještě to nekončí
Celou cestu jsem se dohadovala s řidičem o tom, kudy jet a úpěnlivě jsem sledovala cestu před námi, jestli se na silnici neobjeví další barikády. Průjezd každým městem na cestě a celková situace v Keni byl ohromný stres. Navíc jsme byli v pololehu na podlaze dodávky a kraje sedadel nám vytlačovaly modřiny do různých částí těla. S bundami na hlavách nám bylo nesnesitelné teplo. Po předchozích nocích, kdy jsem téměř nespala, jsem fungovala už jenom na adrenalinu. Navzdory únavě jsem byla totiž dokonale vzhůru. Kromě mě nikdo z naší skupiny nemluvil anglicky, takže bylo všechno na mě a nemohla jsem si dovolit odpadnout. Potřebovala jsem, abychom se dostali zpátky do bezpečí našeho apartmánu. Když řidič skutečně najel na jižní obchvat, trochu se mi ulevilo, přestože jsem si nebyla jistá, jestli to nejhorší je opravdu za námi. Ještě jsme museli z obchvatu sjet a projet částí Nairobi. Naštěstí relativně daleko od CBD, centra města. „Je to opravdu tady?“ ujišťovala jsem se, když se řidič chystal sjet z jižního obchvatu a já jsem nikde neviděla ceduli se směrem na Langata Road, kterou nám doporučil český konzul. Řidič totiž celou dobu působil dost nejistě a já jsem věděla, že musím hlídat každé odbočení. „Jasně,“ odpověděl. „Ale já tady nikde nevidím označení sjezdu na Langata Road,“ oponovala jsem mu a donutila jsem ho zastavit před zaplacením poplatku za použití obchvatu. „Vraťte se radši zpátky. Nechci riskovat, že se dostaneme do CBD.“ „Už nemůžu zpátky, nejde to.“ „Tak porušte předpisy, stejně tu nic nejede. Radši pojedu chvíli v protisměru, než abych riskovala, že se dostaneme do CBD do těch nejhorších demonstrací. Anebo tady prostě stůjte, ale nikam nepojedeme. I kdybychom tu měli zůstat do rána.“ Přišlo mi to bezpečnější než pokračovat, protože u sjezdu panoval relativní klid a navíc ho hlídala ochranka s kalašníkovy. „Tak se támhle zeptejte policisty,“ řekl mi zoufalý řidič, který tam patrně nechtěl trávit noc. A tak jsem se šla zeptat. Když mě policista ujistil, že jsme na správném sjezdu, řidiči jsem se omluvila s tím, že jsem vystresovaná ze situace, do níž jsme se dostali v Karatině, a že bych to nerada zažila znovu. Části Nairobi, kterými jsme v jedenáct hodin večer projížděli, působily celkem klidně. Když jsem po chvíli poznala silnici Ngong Road, věděla jsem, že už máme téměř vyhráno. Alespoň pro ten den. Před naším apartmánem jsem vystupovala z dodávky s roztřesenými koleny, patrně z kombinace adrenalinu, únavy a úlevy. Z apartmánu jsem ještě zatelefonovala panu konzulovi, že jsme dojeli v pořádku a poděkovala mu za pomoc. Také mi bylo jasné, že program na následující dny se bude muset od základu změnit.
Líbil se vám tento příběh? Chystáte se do Keni? Tak si přečtěte tak trochu netypického průvodce, kterým je kniha Můj africký příběh. Případně můžete podpořit výrobce z keňských chudinských čtvrtí nákupem originálních šperků.
Poznámka: Fotografie použité u článku jsou pouze ilustrační. Přece jenom jsme měli jiné starosti, než fotografovat.