Za MAMA PIMA jsou v Keni označovány ženy, které se živí prodejem lepidla dětem ulice. Přestože tam tato látka patří na seznam zakázaných drog, jsou na ní závislé tisíce dětí. Možná si řeknete, co je to za ženy, když dokážou prodat něco natolik škodlivého malým dětem? Jenomže není to tak černobílé, jak se může zdát. I tyto ženy většinou mají děti a řeší velké morální dilema. Mají se dívat na to, jak jejich vlastní děti hladoví, nebo raději uškodit cizím dětem, aby pomohly vlastním?

Lepidlo stojí pár šilinků

Lepidlo je levné, stojí několik keňských šilinků a vystačí na hodiny. Nejenže zažene pocit hladu, ale vyvolá i příjemné halucinace, díky kterým se dítě na chvíli osvobodí od spárů špinavé a nebezpečné ulice, která se stala jeho domovem. Na pár hodin zapomene na to, že je pro ostatní lidi jen odporným páchnoucím stvořením, do mysli se mu nevkrádají vzpomínky na znásilnění či lynčování, kterým si muselo projít.

Čichání lepidla je však pro děti velmi nebezpečné. Jeho pravidelné užívání vede nejen k náchylnosti k infekcím dýchacího ústrojí a k poškození mozku, ale může způsobit i náhlou smrt.

Skutečné příběhy žen jménem Mama Pima

Mama Pima ve svahilštině, co je jeden z keňských úředních jazyků, znamená „žena, která měří nebo váží“. V Nairobi jsou většina prodejců lepidel právě ženy.

„Začala jsem prodávat lepidlo kvůli chudobě,“ říká sedmadvacetiletá těhotná žena, která si nechává říkat Jane. „Nemohla jsem sehnat práci. Mám tři dcery a čtvrté dítě je na cestě. Potřebuji peníze, abych jim mohla koupit jídlo a oblečení. Tohle je jediná práce, kterou jsem našla. Mé děti jsou díky tomu zdravé a žádné z nich nečichá lepidlo. Někdy se cítím velmi provinile, když prodávám lepidlo malým dětem. Jsou to stejné děti jako moje vlastní. Jenomže co mám dělat? Mám se dívat, jak mé vlastní děti hladoví?“ ptá zoufale žena, která si nakonec vyvinula vlastní etický kodex. „Pokud za mnou přijde dítě, u kterého je zřejmé, že je na ulici krátce a vím, že by mu lepidlo hodně uškodilo, tak mu ho neprodám. V případě, že se jedná o dítě, které je závislé už dlouho, tak to neřeším. Tam se necítím provinile.“

Ženám, které lepidlo prodávají, však nezůstanou všechny peníze, které tímto způsobem vydělají. Část musí odevzdat tzv. oblastnímu šéfovi, který má pod kontrolou distribuci lepidla v konkrétní chudinské čtvrti a rovněž zkorumpované policii, aby nechala ženu dělat její práci.

Čtyřiadvacetiletá Bernadette prodá denně lepidlo asi třiceti dětem. Matka dvou dětí, která sama žije na ulici, ví, jak moc je lepidlo pro děti škodlivé. „Rozhodně jsem se nechtěla živit prodejem lepidla. Dělám to kvůli tomu, abych uživila vlastní děti,“ říká.

Pokud by vás tato problematika více zajímala, přečtete si romány z prostředí keňské ulice - Děti nikoho nebo Nezlomný.

Autorem fotografií je Tomáš Kroulík.