Během červencové cesty do Keni jsem měla před sebou jeden velký úkol. Nedávno mi zemřel kamarád, náhradní táta a kmotr mého syna v jednom a přál si být rozprášený v Africe. A já jsem mu jeho přání chtěla splnit.
Luboš
Luboše jsem poznala v roce 2005 přes jednu neziskovou organizaci, u které jsem tehdy působila, a protože miloval Afriku stejně jako já, tak jsme se tam o rok později vypravili spolu. Byl to pohodový cestovatel s osobitým stylem humoru, na který jsem si musela trochu zvyknout.Později se z nás stali přátelé, a nakonec i spoluzakladatelé neziskové organizace Fair, kterou jsem několik let vedla. Když mi v roce 2014 zemřel táta, Luboš se stal v podstatě takovým mým náhradním otcem a později i kmotrem mého syna. Jezdil za námi, staral se o nás a rozmazloval nás přesně tak, jak by to byl dělal můj táta. A já jsem za to Lubošovi byla moc vděčná. Věděla jsem, že kdybych se v životě dostala do jakýchkoliv problémů, mohla jsem se na něj stoprocentně spolehnout.
Plánovali jsme, že se zase společně vypravíme do Afriky. Pokaždé, když jsem tam odlétala, tak byl Luboš smutný, protože nemohl letět se mnou. Jenomže měl starou maminku, která potřebovala jeho péči a bál se ji nechat samotnou. Takže říkal, že až někdy… až si jeho maminka odžije roky, které jí jsou určené. Jenomže nakonec zemřel on a jeho smrt byla jako blesk z čistého nebe.
Luboš v Keni v roce 2006 Společné cestování do Keni
Letos v červenci jsem sice do Keni s Lubošem odletěla, ale bohužel úplně jinak, než jsme plánovali. Na naši společnou cestu jsem se velmi těšila a nikdy by mě nenapadlo, že Luboš se mnou bude cestovat v urně. Přál si být rozprášený v milované Africe, a tak jsem mu to chtěla splnit.
Část mapy našeho letu z Istanbulu do Nairobi Nezbytná administrativa při převozu urny do zahraničí
Měla jsem z toho trochu nervy, protože cestování s urnou není nic obvyklého a nikdo o tom nic neví. Ještě než jsem tedy koupila letenku, informovala jsem se u mnou vybraných leteckých společností, jaké jsou podmínky. Naštěstí jsem všude dostala stejnou odpověď – potřebovala jsem doklad o zpopelnění, úmrtní list a zapečetěnou urnu. Za přepravu urny si letecká společnost neúčtovala žádné dodatečné poplatky.Urnu jsem mohla přepravovat buď ve velkém nebo v příručním zavazadle. Podmínkou letecké společnosti bylo, aby urna nebyla viditelná, abych ji nenesla v ruce, ale měla ji v batohu nebo v nějaké tašce. Vybrala jsem tedy krásnou africkou tašku, která by se Lubošovi určitě líbila.
Při přestupu v Istanbulu cestou do Keni Let do Keni
Ačkoliv jsem měla všechno zjištěné a pro jistotu i několikrát ověřené, byla jsem z převozu urny do zahraničí dost nervózní. Přestože mě čekal přestup v Istanbulu, nevyžadovala letecká společnost dokumenty přeložené do angličtiny.Doufala jsem, že z toho v Istanbulu nebude problém, protože kdyby mi tam řekli, že mě s urnou do dalšího letadla nepustí, tak vůbec nevím, co bych dělala. Naštěstí ale všechno bylo naprosto v pořádku. Urnu nikdo neřešil ani na skeneru, ani v letadle, pokaždé jen stačilo ukázat dokumenty. Ani po příletu do hlavního města Keni Nairobi se nevyskytl žádný problém.
Hlavní město Keni Nairobi Národní park Tsavo
Luboš si nevybral žádné konkrétní místo svého posledního odpočinku, ale protože jsem věděla, že měl rád Kilimandžáro, rozhodla jsem se ho rozprášit na krásném místě s výhledem na nejvyšší horu Afriky. Jenomže protože v Keni probíhaly v červenci velké nepokoje a ke Kilimandžáru se bohužel nedalo kvůli rabování a střílení v Kitengele cestovat, musela jsem se rozhodnout jinak. Byla jsem si jistá, že Luboš by s tím souhlasil a nechtěl by, abych zbytečně riskovala.A tak jsem ho vzala s sebou, když jsme jeli z pobřeží na safari do Národního parku Tsavo a cestou jsem hledala vhodné místo. Chtěla jsem, aby bylo pěkné a ideálně s výhledem na hory. Domluvila jsem se s naším průvodcem, jestli by mi s tím pomohl. Martin byl velmi ochotný a řekl mi, že mohu Luboše rozprášit poblíž jednoho kempovacího místa s krásným výhledem na pohoří Taita Hills.
Samotná cesta do Tsava pro mě byla emocionálně velmi náročná, protože před cestou jsem měla urnu s Lubošem půl roku doma a často jsem si s ním i povídala. A najednou jsem ho měla nechat v Keni. Přestože si to přál, bylo to pro mě strašně těžké.
Celou cestu do národního parku jsem svírala urnu s Lubošem v náručí a tekly mi slzy. „Jsme tady,“ řekl mi průvodce a společně s ním jsme vystoupili z auta. Petr, můj kamarád a spolucestující, mi pomohl naříznout urnu pilkou, kterou jsem si přivezla z Čech. Průvodce a řidič mezitím hlídkovali, že je to kolem bezpečné, protože se tam samozřejmě volně pohybovala divoká zvířata.
Žirafy v Národním parku Tsavo, Keňa Obřad na savaně
Když bylo vše připravené, vzala jsem urnu s Lubošem a popošla s ní asi deset metrů od cesty na místo, které ze dvou stran obklopovaly křoviny. Byla jsem tak ponořená sama do sebe, že jsem vůbec neřešila, že odtamtud může vyběhnout třeba lev nebo jiné divoké zvíře. Stála jsem na africké savaně, svírala v náručí urnu, vzpomínala na Luboše a v duchu se s ním loučila.Zatímco mi slzy tekly proudem, naklonila jsem urnu a jemné částečky Lubošova prachu začaly dopadat na africkou savanu. Pořád jsem si nedovedla přestavit, že odejdu a nechám ho tam. Vtom jsem ucítila, jak mě někdo vzal kolem ramen. Byl to Petr, který tam pro mě byl velkou oporou. Chvíli po něm ke mně přišel i náš průvodce a jemně mi naznačil, že je čas jít. Řekla jsem Lubošovi tiché sbohem a vzpomínala, jak se se mnou pokaždé loučil s širokým úsměvem a slovy „polepši se,“ což byla ukázka jeho osobitého humoru, který ne každý chápal. V duchu jsem mu slíbila, že na něj nikdy nezapomenu.
V dalších dnech jsem se potom od Petra dozvěděla, jak byli řidič s průvodcem během celého „obřadu“ nervózní, protože se poblíž pohyboval slon. A také žirafa, která na mě vykukovala z přilehlého křoví. Abych řekla pravdu, tak šustění křovin, o kterém mluvil Petr, jsem vůbec nezaznamenala.
Jsem nesmírně vděčná za to, že jsem to mohla být já, kdo odvezl Luboše do Afriky, a snad se mu mnou vybrané místo v Keni líbí. Přestože už ho nemám fyzicky doma a je ode mě tak daleko, občas si ho před usnutím v duchu vybavuji a povídám si s ním. I když zemřel, tak v mém srdci žije dál. Stejně jako můj táta a všichni další z mé rodiny, kteří už opustili tento svět.
Národní park Tsavo a výhled na Taita Hills, Keňa 
Hana Hindráková
Spisovatelka, cestovatelka a bývalá dobrovolnice v Keni
Miluju psaní, cestování a vše, co souvisí s Afrikou. Můj příběh si přečtěte tady.