Tehdy se mnou do Keni letěla velmi nedisciplinovaná skupinka lidí složená z mých blízkých a vzdálenějších příbuzných. Byli jsme čtyři. Nedisciplinovanost spočívala v tom, že nerespektovali zákazy v národním parku. Jakmile tam vjedete, nesmíte mimo vyznačená a ohraničená místa vystoupit z auta, aby vás nějaké zvíře nenapadlo a neusmrtilo. A moje skupinka si klidně v místě, kde byla po kolena vysoká tráva, vyrazila sto metrů od auta, aby si zblízka prohlédla a vyfotografovala žirafy. Dost jsem trnula, aby z trávy nevyběhla nějaká hladová šelma a nesežrala je. 

Jedním z členů skupinky byla i má tchyně. Mám zlatou tchyni, a označení „tchyně“ mi pro ni přijde až hanlivé.

Od žiraf jsme přijeli k místu, odkud jsme tak na padesát metrů uviděli levharta. A má tchyně, která byla zvyklá vystoupit z auta u „bezpečných“ zvířat, zcela vážně prohlásila, že si ho půjde vyfotit.

Mně se v ten moment udělalo zle, protože jsem si představila, jak manželovi vysvětluji, že mu maminku sežral levhart. Protože kdo by ji tam šel zachraňovat, když to znamenalo téměř jistou smrt. Jenomže tchyně byla v ráži a začala se vsázet o miliony (tady bych podotkla, že se vsázela o miliony, které nemá), že vyleze z auta a šelma ji nesežere. Dokonce už měla ruku na klice od dveří.

Já jsem byla celá zpocená a zelená a v duchu jsem si říkala: To bude průser, to bude průser!

Asi po dvaceti minutách se nám ji společně podařilo přesvědčit, že je to nesmysl. Když jsme se o tom večer znovu bavili, tchyně uznala, že měla nějaké pominutí smyslů a že to sama nechápe. Vždyť bylo přece jasné, že by ji levhart rozsápal.

Mohlo by se zdát, že tady příhoda s levhartem a tchyní končí, ale není tomu tak. Tchyně si k narozeninám přeje procházku s levhartem. To by bylo, aby ji jednou nesežral.

Úryvek je z knihy Můj africký příběh.