Jednou jsme byli domluvení s koordinátorem Denisem, že nás vyzvedne v Upper Hill a vezme do Kibery. Do největší nairobské chudinské čtvrti, kde na 2,5 kilometrech čtverečních žijí téměř 2 miliony lidí. Měli jsme se tam setkat s ženami, kterým byl poskytnut mikrokredit na šicí salon.

Do Kibery jsem chodila celkem ráda. Místo pulsovalo životem, znala jsem tam hodně lidí a s mnohými jsem se i přátelila.

S Denisem jsme se domluvili na desátou hodinu dopoledne, abychom měli ve slumu dostatek času a vrátili se do setmění zpátky do Upper Hill.

Jenomže jak už to v Keni chodí, v deset hodin nikdo nepřišel. O půl jedenácté mi Denis zavolal:

„Promiň, ale nestíhám to. Budu u vás v jednu, ano?“

Vzhledem k tomu, že jsme na každý další den už něco naplánovali a setkání s ženami se tudíž nedalo přesunout, souhlasila jsem.

Denis nás vyzvedl ve dvě a tvářil se, jako by se nic nestalo. Naopak já jsem začínala být nervózní, jestli to všechno stihneme. Nejdříve jsme jeli k němu na pozdní oběd a poté jsme se vypravili za ženami z mikrokreditového projektu. Když jsem viděla, jak slunce pomalu klesá za obzor, zmocňovala se mě úzkost. Setkání s ženami však zkrátit nešlo.

Jejich plechový šicí salon jsme opouštěli až po západu slunce. Padala na mě velká tíseň. V Kibeře se po setmění totiž bojí i místní lidé. Tehdy jsem ne vlastní vinou porušila jedno ze svých hlavních pravidel – nezůstávat v Keni po setmění kdekoliv venku. Přestože jsem se přes den v Kibeře cítila dobře, večer se začala měnit na nepřátelské území. Kolem nás se objevovalo čím dál víc podivných lidí, kteří si nás měřili zlým pohledem. Chlápci s červenýma očima, ženy ve vyzývavých šatech, výrostci s lahvičkami lepidla u nosu. Byli to lidé, které přes den v Kibeře běžně nepotkáte. Naopak ti, s nimiž jsme se za světla míjeli, byli už v relativním bezpečí ve svých plechových chatrčích a za žádnou cenu je neopouštěli.

Strachem se mi sevřelo hrdlo. Ztěžka jsem oddechovala. Cítila jsem, jak se mi zostřují smysly. Neustále jsem mapovala okolí, jestli nám nehrozí nějaké bezprostřední nebezpečí. Na Kiberu se snášela tma. Opravdová tma, pouliční osvětlení tam neexistovalo. A my s naší bílou kůží jsme začínali být nebezpečně hodně na očích.

Na stanovišti dodávek matatu a autobusů vládl chaos. Řidiči troubili a blikali světly, naháněči syčeli na kolemjdoucí, aby si konečně nastoupili, kolem vyřvávala hip-hopová hudba. A do toho všeho na nás pokřikovali podivní týpci:

„Mzungu! Běloch!“

„Mzungu!“

Přestože se po západu slunce citelně ochladilo, cítila jsem, jak mi po zádech stéká pot. Tohle opravdu není dobré. Zatraceně! Nemělo se to stát, letělo mi zběsile hlavou, zatímco jsme hledali matatu, které by nás dovezlo až do čtvrti Upper Hill.

„Tady!“ ukázal Denis na bíložluté matatu. „Nastupte si.“

Vtěsnali jsme se do poslední řady, čekali na další spolucestující a doufali jsme, že slum brzy opustíme. Matatu se rozjede, až když se úplně naplní. Někdy to trvá i hodiny. Náš čas se však krátil… vlastně už jsme žádný neměli.

Nervózně jsem sledovala, jak pomalu přibývají další cestující.

„Mzungu!“

 „Mzungu!“ ozývaly se zvenku nepříjemné hlasy.

Raději jsem zkontrolovala, že máme zavřená okénka. Klopili jsme obličeje dolů, aby bylo co nejméně vidět, že v matatu sedí čtyři běloši.

„Mzungu!“

Vtom se kolem dodávky semkli týpci s dredy a bušili na ni zvenčí tak, až se otřásala. Cítila jsem, jak mi těsně pod kůží pulsuje tepna a poléval mě ledový pot.

Vzápětí jsem si uvědomila, že se matatu rozjíždí a zaplavila mě obrovská vlna úlevy. Tohle už se nesmí nikdy stát. Nikdy! zařekla jsem se.

Ukázka je z knihy Můj africký příběh.